2 Kings 7

Lee este capítulo con intención

2 Kings 7 is the end of the siege of Samaria. With the city starving, Elisha announces that by the same time tomorrow flour and barley will sell cheaply at the gate; the king's officer scoffs that it could not happen even if the LORD opened windows in heaven, and is told he will see it but not eat it. Four lepers outside the gate walk to the Aramean camp and find it empty: the LORD had made the army hear chariots and it fled. The lepers eat and hide plunder, then stop themselves: this is a day of good news and we are keeping silent. They tell the city, the people plunder the camp, prices fall as Elisha said, and the scoffing officer is trampled to death in the gate.

Abrir comentario del capítulo

2 Kings 7 begins in a city where mothers have eaten their children, and the prophet Elisha says that by this time tomorrow a measure of fine flour will sell for a shekel at the gate. The king's right-hand man laughs; even if the LORD opened windows in the sky, he says, it could not happen. You will see it, Elisha answers, and you will not eat any of it. Then the story leaves the palace for the gate, where four lepers sit in the place lepers were allowed to sit, and they do the arithmetic of the desperate. If we go into the city we starve. If we sit here we starve. If we walk over to the Arameans they may kill us, or they may not. They walk. At dusk they reach the edge of the enemy camp and there is no one there, because in the night God had let the whole army hear the thunder of chariots and horses and they had run for their lives, leaving tents, horses, donkeys, food, and silver. The lepers eat, drink, and start hiding treasure, and then one of them says the sentence the chapter is remembered for: we are not doing right; this is a day of good news, and we are keeping it to ourselves. They go and shout it to the gatekeepers. The king suspects a trap, a servant points out that the men they would send are as good as dead anyway, the scouts follow a road strewn with thrown-away armor all the way to the Jordan, and by morning the people are pouring out of the gate to plunder the camp and flour is selling for a shekel, exactly as promised. The officer who laughed is in charge of that gate, and the crowd tramples him to death.

Pasajes clave

2 Kings 7:1-2 2 Kings 7:3-9 2 Kings 7:10-16 2 Kings 7:17-20 2 Kings 6:24-33 Judges 7:19-22

Historical and literary context

The chapter belongs to the Elisha cycle in the ninth century BC, during the wars between Israel and Aram-Damascus under Ben-hadad. Chapter 6 describes the siege's horror: a donkey's head sold for eighty shekels and a mother had eaten her child. A seah was about seven liters, and the prices Elisha predicts are those of normal times, so the prophecy is that the famine will end overnight. Lepers were excluded from the city and lived at the gate, dependent on charity. The Hittites and Egyptians the Arameans feared were the great powers to the north and south, and a hired coalition was a plausible terror. The officer "on whose arm the king leaned" held a position of trust known from Egyptian and Assyrian courts.

How the chapter unfolds

Verses 1 and 2 give Elisha's prophecy and the officer's scoffing, with the sentence on him. Verses 3 to 5 follow the four lepers' reasoning and their discovery of the empty camp. Verses 6 and 7 explain the flight: the LORD's sound of an army in the night. Verses 8 and 9 show the lepers feasting and hiding loot, then their change of heart. Verses 10 to 15 carry the news into the city, the king's suspicion of a trap, a servant's proposal, and the scouts' confirmation as far as the Jordan. Verses 16 to 20 record the plunder, the fulfilled prices, and the officer's death in the gate, told twice to underline the word of the LORD.

Why this chapter matters

"This is a day of good news, and we are keeping silent" has been the text of countless sermons on the duty to share the gospel, with the four lepers as the unlikely evangelists who could not keep salvation to themselves. The officer who saw the miracle and did not eat of it is the Bible's picture of unbelief that witnesses the truth too late. The story also belongs with Gideon's three hundred and Jehoshaphat's singers among the accounts of victories won without a battle, by a sound God made, and it has been read as a lesson that deliverance often comes through the people nobody counted.

Interpretive tension to watch

The chapter presents the Aramean flight as God's direct act, a sound and nothing more, which sits alongside the more ordinary explanation of a panic in a besieging army; the text is content to attribute the panic to the LORD. The officer's fate, trampled for a sarcastic remark, strikes modern readers as harsh, and the narrator's double telling of it shows how seriously the story takes the prophetic word. The lepers' first instinct to hide silver and gold is reported without comment, and their repentance seems driven as much by fear of being found out as by conscience, which is part of the story's realism.

Preguntas para este capítulo

The lepers had nothing to lose, and that freed them to walk toward the enemy. What does having nothing to lose make possible?
"This is a day of good news, and we are keeping silent." What good news are you sitting on, and why?
The officer saw the prophecy fulfilled and did not eat of it. What is the difference between seeing God's goodness and receiving it?

Study with context

Use this as a chapter guide, then press deeper into the text itself. The goal is to slow down observation, notice structure, and ask better questions before jumping to conclusions.

Añadir a notas

1 Řekl pak Elizeus: Slyšte slovo Hospodinovo. Toto praví Hospodin: O tomto času zítra míra mouky bělné bude za lot stříbra, a dvě míry ječmene za lot stříbra v bráně Samařské. 2 I odpověděl muži Božímu jeden z knížat, na jehož ruku král zpoléhal, a řekl: Kdyby otevřel Hospodin průduchy nebeské, zdali by to býti mohlo? Kterýž řekl: Aj, uzříš očima svýma, ale nebudeš jísti z toho. 3 Byli pak u vrat brány čtyři muži malomocní, kteříž řekli jeden druhému: Co tu sedíme, až bychom zemříti musili? 4 Díme-li: Poďme do města, hlad jest v městě, i zemřeme tam; pakli zde zůstaneme, také zemřeme. Protož nyní poďte, a utecme do vojska Syrských. Budou-li nás živiti, zůstaneme živi; pakli nás zbijí, též zemřeme. 5 Vstavše tedy v soumrak, aby šli k vojsku Syrských, přišli až k kraji ležení Syrského, a hle, nebylo tu žádného. 6 Nebo Pán učinil to, aby slyšelo vojsko Syrské hřmot vozů a zvuk koňů, a tak hluk vojska velikého. I řekli jeden druhému: Hle, ze mzdy najal proti nám král Izraelský krále Hetejské a krále Egyptské, aby připadli na nás. 7 A vstavše, utekli v soumrak a nechali tu stanů svých, a koňů svých i oslů svých, a ležení, tak jakž bylo, a utekli pro zachování života svého. 8 Když tedy přišli malomocní ti na kraj ležení, všedše do jednoho stanu, jedli a pili, a pobravše v něm stříbro a zlato i roucha, odešli a schovali. Opět navrátivše se, vešli do jiného stanu a pobrali v něm, a odšedše, schovali. 9 I řekli vespolek: Nedobře děláme. Den tento jest den dobrých novin, a my mlčíme. Budeme-li čekati až do svitání, postihne nás nepravost; protož nyní poďte, vejdouce, oznamme to domu královskému. 10 A přišedše, volali na branné města, a pověděli jim, řkouce: Přišli jsme do ležení Syrského, a aj, nebylo tam žádného, ani hlasu lidského, kromě koní přivázaných a oslů přivázaných, a stanů, jakž prvé byli. 11 I volal ten na jiné branné, a ti ohlásili to po všem domě královském. 12 Vstav tedy král v noci, řekl služebníkům svým: Povím vám nyní, co jsou nám udělali Syrští. Vědí, že jsme hladovití, protož vyšli z ležení, aby se skryli v poli, řkouce: Když vyjdou z města, zjímáme je živé a vejdeme do města. 13 K tomu odpovídaje jeden z služebníků jeho, řekl: Nechť, prosím, vezmou pět koní z těch, kteříž pozůstali v městě. (Hle, oniť jsou jako i všecko množství Izraelské, jenž zůstali v něm, hle, jsou jako všecko množství Izraelské, kteréž již hyne.) Ty pošleme a přezvíme. 14 A tak vzali dva koně vozní, kteréž poslal král za vojskem Syrským, řka: Jděte a vizte. 15 I jeli za nimi až k Jordánu, a aj, po vší té cestě plno bylo šatů a nádob, kteréž metali od sebe Syrští, splašeni jsouce. Tedy navrátivše se poslové, oznámili to králi. 16 Protož vyšed lid, vzebral ležení Syrské. A byla míra mouky bělné za lot, a dvě míry ječmene za lot vedlé řeči Hospodinovy. 17 Král pak byl ustanovil to kníže, na jehož ruku zpoléhal, u brány. Kteréhož pošlapal lid v bráně, tak že umřel, vedlé řeči muže Božího, kterouž mluvil, když král k němu byl sešel. 18 A stalo se tak, jakž mluvil muž Boží králi, řka: Dvě míry ječmene budou za lot stříbra, a míra mouky bělné za lot stříbra zítra o tomto času v bráně Samařské. 19 K čemuž bylo odpovědělo kníže muži Božímu, a řeklo: Kdyby otevřel Hospodin průduchy nebeské, zdali by to podlé řeči této býti mohlo? Jemuž on řekl: Aj, ty uzříš očima svýma, ale z toho jísti nebudeš. 20 A tak se stalo jemu; nebo pošlapal ho lid v bráně, tak že umřel.

Convierte la lectura en estudio real

Regístrate para guardar versículos, tomar notas y estudiar con herramientas de IA.

Registrarse Iniciar Sesión

Elige tu próximo paso después de este capítulo Sigue leyendo, elige un plan o continúa estudiando con AI.

Leer el siguiente capítulo 2 Kings 8 in Bible Kralická.

Planes de Lectura

Elige un plan si quieres convertir este capítulo en un hábito repetible.

Pregunta a la IA sobre este capítulo

Continúa con el estudio de AI si el texto genera preguntas o presiona más profundo que una lectura.

Sigue los temas que este capítulo abre Centros de temas relacionados para las preguntas más amplias que este capítulo puede haber abierto.

Explorar todos los temas