Lamentations 3

Bu bölümü niyetle oku

Bu bölüm hakkında AI'ye sor

Lamentations 3 is the center of the Bible's darkest book and the place where hope breaks through. A single voice, "the man who has seen affliction," describes God as a bear in ambush and an archer who has made him a target, then stops, remembers, and says the words that generations have prayed at dawn: "His mercies never fail. They are new every morning." The chapter does not end the grief. It shows how to hold grief and faithfulness in the same hands.

Bölüm yorumunu aç

Lamentations 3 is the poem people quote without knowing where it comes from. "His mercies are new every morning" is printed on mugs and sung in churches, and almost no one who says it knows that it was written in a burned city by a man who had just described God as a bear waiting to tear him apart. That setting is the point. The chapter is a triple acrostic, twenty-two letters with three lines each, and the discipline of the form holds together what grief would otherwise scatter. For twenty verses the speaker catalogs affliction with God as its author: darkness, broken bones, a walled path, a prayer shut out, teeth ground with gravel. Then one word: "Yet." He calls to mind what he knows about God apart from what he feels, and the poem becomes the Bible's clearest statement that hope is an act of memory. God is good to those who wait. He does not cast off forever. He does not willingly afflict. The chapter does not stay on that summit; it descends again into tears and a cry from the pit, and it ends asking God to deal with the enemies. That is what makes it trustworthy. It was written by someone who knew that morning mercies do not cancel the night, and who said so.

Anahtar bölümler

Lamentations 3:1-9 Lamentations 3:19-26 Lamentations 3:31-33 Lamentations 3:40-42 Lamentations 3:55-58

Historical and literary context

Lamentations was written in the ruins of Jerusalem after the Babylonians destroyed the city and its temple in 586 BC. Tradition attributes it to Jeremiah, who had warned of the disaster and lived through it. The book is five poems of grief, and chapter 3 sits at its exact center. While the other chapters speak for the city, this one speaks in the first person, an individual sufferer who has absorbed the whole catastrophe into his own body and yet finds, in the middle of it, the character of God to hold on to.

How the chapter unfolds

The chapter is a triple acrostic: sixty-six verses in twenty-two groups of three, each group beginning with the next Hebrew letter. Verses 1 to 20 are unrelieved affliction, with God himself as the one who has walled the speaker in and shut out his prayer. Verses 21 to 39 turn on a single word, "Yet," and become the book's confession of hope: God's loving devotion, new mercies every morning, his goodness to those who wait, his reluctance to afflict. Verses 40 to 47 call the community to examine itself and confess. Verses 48 to 66 return to the individual: tears, a cry from the pit, a God who draws near and says "Do not be afraid," and a closing plea for justice against the enemies.

Why this chapter matters

This chapter is where the Bible teaches that lament and hope are not opposites. The speaker says "My strength has perished, along with my hope from the LORD" in verse 18 and "therefore I have hope" in verse 21, three verses apart, and both are true. The hinge is memory: "Yet I call this to mind." Hope here is not a feeling that arrives but an act of remembering who God is when nothing in view supports it. Verses 22 and 23 became the hymn "Great Is Thy Faithfulness," and verse 33, "He does not willingly afflict or grieve the sons of men," is one of Scripture's most tender statements about God's heart in judgment.

Interpretive tension to watch

The same chapter that says God does not willingly afflict also describes him as a bear lying in wait and an archer who has pierced the speaker. How can both be held? The poem does not resolve the tension by softening either side. It places God's severity and God's compassion in the same alphabet, and it asks the reader to wait, examine, confess, and hope rather than to explain.

Bu bölüm için sorular

  • Verse 21 turns the whole chapter with "Yet I call this to mind." What do you deliberately call to mind when your circumstances argue against hope?
  • The speaker describes God as his afflicter and, a few verses later, as the one whose mercies never fail. How do you read that honesty about God?
  • Verses 40 and 41 move from "I" to "us." Why might the poet turn from personal grief to communal confession at this point?

Study with context

Use this as a chapter guide, then press deeper into the text itself. The goal is to slow down observation, notice structure, and ask better questions before jumping to conclusions.

Notlara Ekle
1 Já jsem muž okoušející trápení od metly rozhněvání Božího. 2 Zahnal mne, a uvedl do tmy a ne k světlu. 3 Toliko proti mně se postavuje, a obrací ruku svou přes celý den. 4 Uvedl sešlost na tělo mé a kůži mou, a polámal kosti mé. 5 Zastavěl mne a obklíčil přeodpornou hořkostí. 6 Postavil mne v tmavých místech jako ty, kteříž již dávno zemřeli. 7 Ohradil mne, abych nevyšel; obtížil ocelivý řetěz můj. 8 A jakžkoli volám a křičím, zacpává uši před mou modlitbou. 9 Ohradil cesty mé tesaným kamenem, a stezky mé zmátl. 10 Jest nedvěd číhající na mne, lev v skrejších. 11 Cesty mé stočil, anobrž roztrhal mne, a na to mne přivedl, abych byl pustý. 12 Natáhl lučiště své, a vystavil mne za cíl střelám. 13 Postřelil ledví má střelami toulu svého. 14 Jsem v posměchu se vším lidem svým, a písničkou jejich přes celý den. 15 Sytí mne hořkostmi, opojuje mne pelynkem. 16 Nadto potřel o kameníčko zuby mé, vrazil mne do popela. 17 Tak jsi vzdálil, ó Bože, duši mou od pokoje, až zapomínám na pohodlí, 18 A říkám: Zahynulatě síla má i naděje má, kterouž jsem měl v Hospodinu. 19 A však duše má rozvažujíc trápení svá a pláč svůj, pelynek a žluč, 20 Rozvažujíc to ustavičně, ponižuje se ve mně. 21 A přivodě sobě to ku paměti, (naději mám), 22 Že veliké jest milosrdenství Hospodinovo, když jsme do konce nevyhynuli. Nepřestávajíť zajisté slitování jeho, 23 Ale nová jsou každého jitra; převeliká jest pravda tvá. 24 Díl můj jest Hospodin, říká duše má; protož naději mám v něm. 25 Dobrý jest Hospodin těm, jenž očekávají na něj, duši té, kteráž ho hledá. 26 Dobré jest trpělivě očekávajícímu na spasení Hospodinovo. 27 Dobré jest muži tomu, kterýž by nosil jho od dětinství svého, 28 Kterýž by pak byl opuštěn, trpělivě se má v tom, což na něj vloženo, 29 Dávaje do prachu ústa svá, až by se ukázala naděje, 30 Nastavuje líce tomu, kdož jej bije, a sytě se potupou. 31 Neboť nezamítá Pán na věčnost; 32 Nýbrž ačkoli zarmucuje, však slitovává se podlé množství milosrdenství svého. 33 Netrápíť zajisté z srdce svého, aniž zarmucuje synů lidských. 34 Aby kdo potíral nohama svýma všecky vězně v zemi, 35 Aby nespravedlivě soudil muže před oblíčejem Nejvyššího, 36 Aby převracel člověka v při jeho, Pán nelibuje. 37 Kdo jest, ješto když řekl, stalo se něco, a Pán nepřikázal? 38 Z úst Nejvyššího zdali nepochází zlé i dobré? 39 Proč by tedy sobě stýskal člověk živý, muž nad kázní za hříchy své? 40 Zpytujme raději a ohledujme cest našich, a navraťme se až k Hospodinu. 41 Pozdvihujme srdcí i rukou svých k Bohu silnému v nebe. 42 Myť jsme se zpronevěřili, a zpurní jsme byli, protož ty neodpouštíš. 43 Obestřels se hněvem a stiháš nás, morduješ a nešanuješ. 44 Obestřels se oblakem, aby nemohla proniknouti k tobě modlitba. 45 Za smeti a povrhel položil jsi nás u prostřed národů těchto. 46 Rozdírají na nás ústa svá všickni nepřátelé naši. 47 Strach a jáma potkala nás, zpuštění a setření. 48 Potokové vod tekou z očí mých pro potření dcery lidu mého. 49 Oči mé slzí bez přestání, proto že není žádného odtušení, 50 Ažby popatřil a shlédl Hospodin s nebe. 51 Oči mé rmoutí duši mou pro všecky dcery města mého. 52 Loviliť jsou mne ustavičně, jako ptáče, nepřátelé moji bez příčiny. 53 Uvrhli do jámy život můj, a přimetali mne kamením. 54 Rozvodnily se vody nad hlavou mou, řekl jsem: Jižtě po mně. 55 Vzývám jméno tvé, ó Hospodine, z jámy nejhlubší. 56 Hlas můj vyslýchával jsi; nezacpávejž ucha svého před vzdycháním mým a voláním mým. 57 V ten den, v němž jsem tě vzýval, přicházeje, říkávals: Neboj se. 58 Pane, zasazuje se o při duše mé, vysvobozoval jsi život můj. 59 Vidíš, ó Hospodine, převrácenost, kteráž se mně děje, dopomoziž mi k spravedlnosti. 60 Vidíš všecko vymstívání se jejich, všecky úklady jejich proti mně. 61 Slýcháš utrhání jejich, ó Hospodine, i všecky obmysly jejich proti mně, 62 Řeči povstávajících proti mně, a přemyšlování jejich proti mně přes celý den. 63 Pohleď, jak při sedání jejich i povstání jejich jsem písničkou jejich. 64 Dej jim odplatu, Hospodine, podlé díla rukou jejich. 65 Dej jim zatvrdilé srdce a prokletí své na ně. 66 Stihej v prchlivosti, a vyhlaď je, ať nejsou pod nebem tvým.

Okumayı gerçek bir çalışmaya dönüştür

Ayet kaydetmek, not almak ve YZ destekli araçlarla çalışmak için kayıt ol.

Kayıt Ol Giriş Yap
Bu bölümden sonraki adımınızı seçin Okumaya devam et, bir plan seç veya AI ile çalışmaya devam et.
Bir sonraki bölümü oku Lamentations 4 in Bible Kralická.

Okuma Planları

Bu bölümü tekrarlanabilir bir alışkanlığa dönüştürmek istiyorsanız bir plan seçin.

Bu bölüm hakkında AI'ye sor

Metin sorular gündeme getiriyorsa veya bir okumadan daha derine iniyorsa AI çalışmasıyla devam et.
Bu bölümün açtığı temaları takip et Bu bölümün açmış olabileceği daha büyük sorular için ilgili konu merkezleri.
Tüm konuları incele

Bible passages about prayer

A curated Bible hub for readers searching for prayer, dependence, boldness before God, and persevering intercession.

Bible passages about wisdom

A curated Bible hub for readers searching for wisdom, discernment, fear of the Lord, and obedient living.

Bible passages about hope

A curated Bible hub for readers searching for hope, endurance, resurrection certainty, and final restoration.

Bible passages about grief

A curated Bible hub for readers searching for grief, mourning, tears, comfort, and hope in loss.