Deuteronomy 32

Читайте эту главу с намерением

Deuteronomy 32 is the Song of Moses, the poem he taught Israel on the last day of his life as a witness against them. It calls heaven and earth to listen, names God the Rock whose work is perfect, remembers how he found Israel in a howling wilderness and carried them like an eagle, and then tells the future: Jeshurun will grow fat and kick, abandon the Rock, provoke him with worthless gods, and suffer fire, famine, and sword. Yet God will not let the enemy claim the victory. He will vindicate his people when their strength is gone, declaring "there is no God besides Me; I bring death and I give life." The chapter ends with Moses sent up Mount Nebo to see the land and die.

Открыть комментарий к главе

Deuteronomy 32 is the last song Moses sang, and he sang it as a witness for the prosecution. God had told him that Israel would break the covenant after his death, and had him write a song the people would carry in their mouths so that when disaster came they would know why. The song begins by calling heaven and earth as witnesses and naming God the Rock, perfect and just. It remembers how God found Israel in a howling wilderness, guarded them as the apple of his eye, carried them like an eagle carries its young, and fed them honey from the rock and the finest wheat. Then it tells what happens to people who are fed that well: Jeshurun, a pet name for Israel, grew fat and kicked, abandoned the God who made him, and sacrificed to demons. The judgment that follows is terrible, and it is restrained by only one thing, God's unwillingness to let the enemy say "our own hand has prevailed." So the song turns. When Israel's strength is gone, God will have compassion, mock the useless gods, and declare that he alone brings death and gives life, wounds and heals. The nations are invited to rejoice with his people. Then Moses tells Israel that these are not idle words but their very life, and God tells Moses to climb the mountain, look at the land, and die there. He had given the people everything; the one thing he could not give himself was the crossing.

Ключевые места

Deuteronomy 32:1-6 Deuteronomy 32:9-14 Deuteronomy 32:35-39 Deuteronomy 32:46-52 Romans 12:19

Historical and literary context

Moses composed the song at God's command, recorded in the previous chapter, because God foresaw that Israel would break the covenant and wanted a witness that would outlive Moses in the people's mouths. It stands on the plains of Moab, just before the crossing of the Jordan, with the wilderness generation dead and Moses himself barred from the land for the failure at Meribah. The song's form resembles a covenant lawsuit, with witnesses summoned, benefits recited, breach charged, and sentence pronounced. The New Testament quotes it repeatedly.

How the chapter unfolds

Verses 1 to 6 summon heaven and earth, proclaim the Rock, and charge the people with corruption. Verses 7 to 14 remember God's election, care, and provision, from the wilderness to honey from the rock and the finest wheat. Verses 15 to 18 describe the apostasy of Jeshurun, fat and forgetful. Verses 19 to 27 announce judgment, fire, arrows, hunger, plague, sword, restrained only by God's concern for his name. Verses 28 to 35 expose Israel's folly and the enemies' rotten vine, and declare "Vengeance is Mine." Verses 36 to 43 promise vindication, mock the useless gods, and end with the nations called to rejoice with God's people. Verses 44 to 52 record Moses reciting the song, urging the people to take it to heart, and receiving the command to climb Nebo and die.

Why this chapter matters

The Song of Moses gave later Scripture some of its central language: God as the Rock, the eagle carrying its young, jealousy provoked by "that which is not God," and "Vengeance is Mine; I will repay," which Paul quotes in Romans 12 as the reason believers must not avenge themselves. Paul also quotes verse 21 in Romans 10 to explain the inclusion of the Gentiles, and verse 43 in Romans 15. Hebrews cites the song twice. Verse 39, "I bring death and I give life; I wound and I heal," is one of the Old Testament's clearest statements of God's sole sovereignty. The song is also the last thing Moses gave Israel, and its final word to him is that he will see the land but not enter it.

Interpretive tension to watch

The song foretells Israel's failure before it happens and pronounces judgment in the same breath as promise. Is it a warning meant to prevent apostasy, a prophecy of what will certainly come, or both? And its violence, fire to Sheol and arrows drunk with blood, sits beside a God who carries his people on eagle's wings and relents when their strength is gone. The song does not soften either picture; it asks Israel to remember both.

Вопросы к этой главе

Moses calls the song "not idle words" but "your life." What does it mean for a warning to be someone's life?
The song says Jeshurun grew fat and kicked. Why does prosperity, in this poem, lead to forgetting the Rock?
God restrains judgment because of what the enemies would say. What does that reveal about how God's honor and Israel's survival are tied together?

Study with context

Use this as a chapter guide, then press deeper into the text itself. The goal is to slow down observation, notice structure, and ask better questions before jumping to conclusions.

В заметки

1 Pozorujte nebesa a mluviti budu, poslyš i země výmluvností úst mých. 2 Sstupiž jako déšť naučení mé, spadniž jako rosa výmluvnost má, jako tichý déšť na mladistvou trávu, a jako příval na odrostlou bylinu, 3 Nebo jméno Hospodinovo slaviti budu. Vzdejtež velebnost Bohu našemu, 4 Skále té, jejíž skutkové jsou dokonalí, nebo všecky cesty jeho jsou spravedlivé. Bůh silný, pravdomluvný, a není nepravosti v něm, spravedlivý a přímý jest. 5 Ale pokolení převrácené a zavilé zpronevěřilo se jemu mrzkostí vlastní svou, jakáž vzdálena jest od synů jeho. 6 Tím-liž jste se odplacovati měli Hospodinu, lide bláznivý a nemoudrý? Zdaliž on není otec tvůj, kterýž tě sobě dobyl? On učinil tebe a utvrdil tě. 7 Rozpomeň se na dny staré, považte let každého věku; vzeptej se otce svého, a oznámí tobě, starců svých, a povědí tobě. 8 Když dědictví rozděloval Nejvyšší národům, když rozsadil syny Adamovy, rozměřil meze národům vedlé počtu synů Izraelských. 9 Nebo díl Hospodinův jest lid jeho, Jákob provazec dědictví jeho. 10 Nalezl jej v zemi pusté, a na poušti veliké a hrozné; vůkol vedl jej, vyučil jej, a ostříhal ho, jako zřítedlnice oka svého. 11 Jako orlice ponouká orličátek svých, sedí na mladých svých, roztahuje křídla svá, béře je, a nosí je na křídlách svých: 12 Tak Hospodin sám vedl jej, a nebylo s ním boha cizozemců. 13 Zprovodil jej na vysoká místa země, aby jedl úrody polní, a učinil, aby ssál med z skály, a olej z kamene přetvrdého, 14 Máslo od krav a mléko od ovcí, s nejtučnějšími beránky a skopci z Bázan a kozly s jádrem zrn pšeničných, a červené víno výborné aby pil. 15 Takž Izrael ztučněv, zpíčil se; vytyl jsi a ztlustl, tukem jsi obrostl; i opustil Boha stvořitele svého, a zlehčil sobě Boha spasení svého. 16 K horlení popudili ho cizími bohy, ohavnostmi zdráždili jej. 17 Obětovali ďáblům, ne Bohu, bohům, jichž neznali, novým, kteříž z blízka přišli, jichžto se nic nestrašili otcové vaši. 18 Na skálu, kteráž zplodila tě, zapomenul jsi; zapomněl jsi na Boha silného, stvořitele svého. 19 To když viděl Hospodin, popudil se hněvem proti synům a dcerám svým, 20 A řekl: Skryji před nimi tvář svou, podívám se posledním věcem jejich; nebo národ převrácený jest, synové, v nichž není žádné víry. 21 Oniť jsou mne popudili k horlení skrze to, což není Bůh silný, rozhněvali mne svými marnostmi. I jáť popudím jich k závisti skrze ty, kteříž nejsou lid, skrze národ bláznivý k hněvu jich popudím. 22 Nebo oheň zápalen jest v prchlivosti mé, a hořeti bude až do nejhlubšího pekla, a sžíře zemi i úrody její, a zapálí základy hor. 23 Shromáždím na ně zlé věci, střely své vystřílím na ně. 24 Hladem usvadnou, a neduhy pálčivými a nakažením morním přehořkým žráni budou; také zuby šelm pošli na ně s jedem hadů zemských. 25 Meč uvede sirobu vně, a v pokojích bude strach, tak na mládenci jako panně, dítěti prsí požívajícím i muži šedivém. 26 Ano, řekl bych: Rozptýlím je po koutech, rozkáži přestati mezi lidmi paměti jejich, 27 Bych se pýchy nepřítele neobával, aby spatříce to nepřátelé jejich, neřekli: Ruka naše nepřemožená byla, neučinilť jest Hospodin ničeho z těch věcí. 28 Nebo národ ten nesmyslný jest a nemající rozumnosti. 29 Ó by moudří byli, rozuměliť by tomu, prohlédali by na poslední věci své. 30 Jak by jich jeden honiti mohl tisíc, a dva pryč zahnati deset tisíců? Jediné že Bůh skála jejich prodal je, a Hospodin vydal je. 31 Nebo Bůh skála naše není jako skála jejich, což nepřátelé naši sami souditi mohou. 32 Nebo z kmene Sodomského kmen jejich, a z réví Gomorských hroznové jejich, hroznové jedovatí, zrní hořkosti plné. 33 Jed draků víno jejich, a jed lítý nejjedovatějšího hada. 34 Zdaliž to není schováno u mne? zapečetěno v pokladnicích mých? 35 Máť jest pomsta a odplata, časemť svým klesne noha jejich; nebo blízko jest den zahynutí jejich, a budoucí věci zlé rychle připadnou na ně. 36 Souditi zajisté bude Hospodin lid svůj, a nad služebníky svými lítost míti bude, když uzří, že odešla síla, a že jakož zajatý tak i zanechaný s nic býti nemůže. 37 I dí: Kde jsou bohové jejich? skála, v níž naději měli? 38 Z jejichžto obětí tuk jídali, a víno z obětí jejich mokrých píjeli? Nechať vstanou a spomohou vám, nechť vám skrejší jest skála ta. 39 Pohleďtež již aspoň, že já jsem, já jsem sám, a že není Boha kromě mne. Já mohu usmrtiti i obživiti, já raniti i uzdraviti, a není žádného, kdo by vytrhl z ruky mé. 40 Nebo já pozdvihám k nebi ruky své, a pravím: Živ jsem já na věky. 41 Jakž nabrousím ostří meče svého, a uchopí soud ruka má, učiním pomstu nad nepřátely svými, a těm, jenž v nenávisti mne měli, odplatím. 42 Opojím střely své krví, a meč můj sžere maso, a to krví raněných a zajatých, jakž jen začnu pomsty uvoditi na nepřátely. 43 Veselte se pohané s lidem jeho, neboť pomstí krve služebníků svých, a uvede pomstu na nepřátely své, a očistí zemi svou a lid svůj. 44 I přišel Mojžíš, a mluvil všecka slova písně této v uši lidu, on a Jozue, syn Nun. 45 A když dokonal Mojžíš mluvení všech slov těch ke všemu množství Izraelskému, 46 Řekl jim: Přiložtež srdce svá ke všechněm slovům, kteráž já dnes osvědčuji vám, a přikažte to synům svým, aby ostříhali všech slov zákona tohoto, a činili je. 47 Nebo není daremné slovo, abyste jím pohrdnouti měli, ale jest život váš; a v slovu tom prodlíte dnů svých na zemi, kterouž abyste dědičně obdrželi, půjdete přes Jordán. 48 Téhož dne mluvil Hospodin k Mojžíšovi, řka: 49 Vstup na horu tuto Abarim, na vrch Nébo, kteráž jest v zemi Moábské naproti Jerichu, a spatř zemi Kananejskou, kterouž já dávám synům Izraelským právem dědičným. 50 A umřeš na vrchu, na kterýž vejdeš, a připojen budeš k lidu svému, jako umřel Aron, bratr tvůj, na hoře řečené Hor, a připojen jest k lidu svému. 51 Nebo jste zhřešili proti mně u prostřed synů Izraelských, při vodách odpírání v Kádes, na poušti Tsin, proto že jste neposvětili mne u prostřed synů Izraelských. 52 Před sebou zajisté uzříš zemi tu, ale tam nevejdeš do země té, kterouž dávám synům Izraelským.

Превратите чтение в настоящее изучение

Зарегистрируйтесь, чтобы сохранять стихи, вести заметки и изучать с помощью ИИ.

Регистрация Войти

Выберите следующий шаг после этой главы Продолжайте читать, выберите план или продолжите изучение с AI.

Читать следующую главу Deuteronomy 33 in Bible Kralická.

Планы чтения

Выберите план, если хотите превратить эту главу в постоянную привычку.

Спросить ИИ об этой главе

Продолжите изучение с AI, если текст вызывает вопросы или требует более глубокого понимания.

Следуйте темам, которые открывает эта глава Связанные тематические разделы для больших вопросов, которые могла открыть эта глава.

Все темы