Romans 1

Lisez ce chapitre avec intention

Romans 1 opens the most influential letter in Christian history. Paul introduces himself as a servant set apart for the gospel about God's Son, greets a church he did not found, and explains that he has long wanted to visit Rome. Then he states his theme: he is not ashamed of the gospel, because it is God's power for salvation to everyone who believes, revealing a righteousness that comes by faith. The rest of the chapter explains why that gospel is needed. God's wrath is revealed against people who suppress the truth visible in creation, exchange the Creator for idols, and are handed over to their own desires, ending in a catalogue of vices that runs from envy to disobedience to parents.

Ouvrir le commentaire du chapitre

Romans 1 is the doorway into a letter that has changed the course of history more than once, through Augustine, Luther, Wesley, and Barth, and the doorway is wide. Paul spends seven verses simply saying hello, because he is writing to a church he did not plant and wants them to know who he is: a servant, an apostle, set apart for a gospel that was promised long ago and concerns God's Son, David's descendant, declared Son of God with power by rising from the dead. He tells them he has prayed for them constantly and has been trying to come for years. Then he states, in two sentences, what the whole letter will unfold. He is not ashamed of the gospel, because it is the power of God for salvation to everyone who believes, Jew first and then Greek, and in it a righteousness from God is revealed, by faith from first to last, as Habakkuk said: the righteous will live by faith. The second half of the chapter is darker and is meant to be. Paul describes a humanity that knows God from the world he made and refuses to thank him, that swaps the glory of the immortal God for statues of men and birds and reptiles, and that is handed over, three times, to the consequences of its own choices. The list of vices at the end is long enough to include everyone, which is the point; chapter 2 will begin with "therefore you have no excuse, you who judge." The bad news is the setup for the good news of chapter 3.

Passages clés

Romans 1:1-7 Romans 1:16-17 Romans 1:18-25 Romans 1:26-32 Habakkuk 2:4 Romans 2:1-4

Historical and literary context

Paul wrote from Corinth around AD 57, dictating to Tertius, before carrying the Jerusalem collection east and hoping to go on to Spain by way of Rome. The Roman church had grown without an apostle, mostly in house churches. In AD 49 the emperor Claudius had expelled Jews from Rome, including Christian Jews such as Priscilla and Aquila; when they returned after his death in 54, they found congregations that had become largely Gentile. The letter's long argument about Jew and Gentile addresses that strain. Verses 18 to 32 draw on a Jewish critique of pagan idolatry familiar from the Wisdom of Solomon, which Paul will turn on his own people in chapter 2.

How the chapter unfolds

Verses 1 to 7 are the greeting, expanded into a summary of the gospel: promised in Scripture, concerning the Son of David declared Son of God by the resurrection. Verses 8 to 15 give thanks for the Romans' faith and explain Paul's long-delayed visit and his obligation to preach to Greeks and non-Greeks alike. Verses 16 and 17 state the thesis, with the quotation from Habakkuk 2:4. Verses 18 to 23 describe the suppression of the truth known from creation and its exchange for images. Verses 24 to 32 record three times that God "gave them over," to impurity, to dishonorable passions, and to a depraved mind, and close with a list of vices.

Why this chapter matters

Verses 16 and 17 have been called the keystone of the letter and of Protestant theology; Luther described the phrase "the righteousness of God" as the gate through which he entered paradise once he understood it as a gift rather than a demand. Verse 20 is the classic text for natural revelation, the claim that creation itself leaves people without excuse. The threefold "God gave them over" describes judgment as abandonment to one's own choices rather than as external punishment, a picture that has shaped Christian thinking about sin ever since.

Interpretive tension to watch

Verses 26 and 27 are the New Testament's most discussed statement about same-sex relations, and readers disagree sharply about what Paul had in view and how it applies today. The passage's rhetorical shape matters for any reading: it builds a case against "them," the idolatrous pagan world, so that chapter 2 can spring the trap on anyone who judges, since "you who pass judgment do the same things." Whether "the righteousness of God" in verse 17 means God's own justice, the status he gives believers, or his saving action is a further debate that runs through the whole letter.

Questions pour ce chapitre

Paul says he is "not ashamed" of the gospel. What about the message might have been embarrassing in Rome, and what would it be today?
Verse 20 claims that creation makes God's power and nature plain. What can be known about God from the world, and what cannot?
Three times the chapter says God "gave them over." How is being left to your own desires a judgment?

Study with context

Use this as a chapter guide, then press deeper into the text itself. The goal is to slow down observation, notice structure, and ask better questions before jumping to conclusions.

Ajouter aux notes

1 Pavel, služebník Jezukristův, povolaný apoštol, oddělený k kázaní evangelium Božího, 2 (Kteréžto zdávna zaslíbil skrze proroky své v Písmích svatých,) 3 O Synu jeho, (zplozeném z semene Davidova s strany těla, 4 Kterýž prokázán jest býti Synem Božím mocně, podle Ducha posvěcení, skrze z mrtvých vstání,) totiž o Ježíši Kristu, Pánu našem, 5 Skrze něhožto jsme přijali milost a apoštolství ku poslušenství víry mezi všemi národy pro jméno jeho, 6 Z nichžto i vy jste povolaní Ježíše Krista, 7 Všechněm, kteříž jste v Římě, milým Božím, povolaným svatým: Milost vám a pokoj od Boha Otce našeho a Pána Ježíše Krista. 8 Nejprve pak díky činím Bohu svému skrze Ježíše Krista ze všech vás, že víra vaše rozhlašuje se po všem světě. 9 Svědek mi jest zajisté Bůh, kterémužto sloužím duchem mým v evangelium Syna jeho, žeť bez přestání zmínku o vás činím, 10 Vždycky na svých modlitbách žádaje, abych aspoň někdy mohl šťastně k vám, byla-li by vůle Boží, přijíti. 11 Neboť velice žádám viděti vás, abych vám udělil částku nějakou milosti duchovní ku potvrzení vašemu, 12 To jest, abych spolu s vámi potěšen byl, skrze společnou i vaši i mou víru. 13 Nechciť pak, bratří, abyste nevěděli, žeť jsem mnohokrát již uložil přijíti k vám, (ale překážky jsem měl až dosavad,) abych nějaký užitek také i mezi vámi měl, jako i mezi jinými národy. 14 Nebo Řekům i kterýmkoli jiným národům, i moudrým i nemoudrým, dlužník jsem. 15 A tak, pokudž na mně jest, hotov jsem i vám, kteříž v Římě jste, zvěstovati evangelium. 16 Neboť se nestydím za evangelium Kristovo; moc zajisté Boží jest k spasení každému věřícímu, Židu předně, potom i Řeku. 17 Nebo spravedlnost Boží zjevuje se skrze ně z víry u víru, jakož psáno jest: Spravedlivý pak z víry živ bude. 18 Zjevuje se zajisté hněv Boží s nebe proti každé bezbožnosti a nepravosti lidí, pravdu Boží v nepravosti zadržujících. 19 Nebo což poznáno býti může o Bohu, známé jest jim učiněno, Bůh zajisté zjevil jim. 20 Nebo neviditelné věci jeho mohou vidíny býti, když z skutků při stvoření světa stalých rozumem pochopeny bývají, totiž ta jeho věčná moc a Božství, tak aby již byli bez výmluvy, 21 Protože poznavše Boha, nectili jako Boha, ani jemu děkovali, ale marní učiněni jsou v myšleních svých, a zatmíno jest nemoudré srdce jejich. 22 Měvše se za moudré, blázni učiněni jsou. 23 Nebo směnili slávu neporušitelného Boha v slávu podobenství obraza porušitelného člověka, i ptactva, i hovad čtvernohých, i zeměplazů. 24 Protož i Bůh vydal je v žádosti srdce jejich, v nečistotu, aby zprznili těla svá vespolek, 25 Jakožto ty, kteříž jsou směnili pravdu Boží za lež, a ctili i sloužili stvoření raději nežli Stvořiteli, kterýž jest požehnaný na věky. Amen. 26 Protož je vydal Bůh v žádosti ohavné. Nebo i ženy jejich změnily přirozené sebe užívání v to, kteréž jest proti přirození. 27 A podobně i mužské pohlaví, opustivše přirozené užívání ženy, rozpálili se v žádostech svých jedni k druhým, mužské pohlaví vespolek mrzkost pášíce, a tak spravedlivou mzdu, kteráž na jejich blud slušela, sami na sebe uvodíce. 28 A jakož sobě málo vážili známosti Boha, takž také Bůh vydal je v převrácený smysl, aby činili to, což nesluší, 29 Jsouce naplněni vší nepravostí, zlostí, smilstvem, nešlechetností, lakomstvím, plní závisti, vraždy, svárů, lsti, zlých obyčejů, 30 Utrhači, pomluvači, Boha nenávidící, hanliví, pyšní, chlubní, nalezači zlých věcí, rodičů neposlušní, 31 Nemoudří, smluv nezdrželiví, beze vší lítosti, neukojitelní a nemilosrdní. 32 Kteřížto vědouce o tom právu Božím, že ti, kteříž takové věci činí, hodni jsou smrti, avšak netoliko ty věci činí, ale i jiným též činícím nakládají.

Transformez la lecture en véritable étude

Inscrivez-vous pour sauvegarder des versets, prendre des notes et étudier avec des outils IA.

Inscription Connexion

Choisissez votre prochaine étape après ce chapitre Continuez la lecture, choisissez un plan, ou continuez l'étude avec l'AI.

Lire le chapitre suivant Romans 2 in Bible Kralická.

Plans de lecture

Choisissez un plan si vous voulez transformer ce chapitre en habitude répétable.

Demander à l’IA à propos de ce chapitre

Continuez avec l'étude AI si le texte soulève des questions ou va plus loin qu'une simple lecture.

Suivre les thèmes que ce chapitre ouvre Centres thématiques connexes pour les questions plus larges que ce chapitre peut avoir ouvertes.

Parcourir tous les sujets