Acts 13

Lisez ce chapitre avec intention

Acts 13 is the beginning of the church's deliberate mission to the wider world. In Antioch the Holy Spirit sets apart Barnabas and Saul, and they sail to Cyprus, where a sorcerer is struck blind and a Roman proconsul believes. From there Saul, now called Paul, travels to Pisidian Antioch and preaches the chapter's centerpiece, a sermon in the synagogue that tells Israel's story from Egypt to David and then announces that God has raised Jesus, David's promised descendant, from the dead, so that forgiveness and justification are offered through him. The whole city gathers the next Sabbath; jealousy and opposition follow; and Paul and Barnabas turn to the Gentiles.

Ouvrir le commentaire du chapitre

Acts 13 is where the church stops waiting for the world to come to it. In Antioch, during worship and fasting, the Holy Spirit tells the leaders to set apart Barnabas and Saul, and they go, first to Cyprus and then into the interior of Asia Minor. Cyprus gives the journey its first confrontation, a sorcerer named Elymas who tries to keep a Roman governor from the faith and is struck blind, and its first notable convert, the governor himself. Luke marks the moment by calling Saul "Paul" for the first time. Then comes the sermon that occupies the center of the chapter. Invited to speak in the synagogue of Pisidian Antioch, Paul tells the story his hearers already knew, Egypt, the wilderness, the judges, Saul, David, and lands it on Jesus, David's promised descendant, whom Jerusalem did not recognize and God raised from the dead, never to see decay. Through him, Paul says, forgiveness is proclaimed and everyone who believes is justified from everything the law of Moses could not justify them from. The response is enormous and divided. The whole city gathers the next Sabbath; some believe, others contradict, and Paul and Barnabas announce that they will turn to the Gentiles, quoting Isaiah's promise of a light to the nations. They are driven out. They shake the dust off their feet. And the disciples, Luke says, were filled with joy and with the Holy Spirit.

Passages clés

Acts 13:1-3 Acts 13:26-39 Acts 13:46-48 Isaiah 49:6

Historical and literary context

Antioch in Syria was the first largely Gentile church and the base for the journeys that took the gospel across the Roman world. Cyprus was Barnabas's home island. Sergius Paulus was a genuine Roman governor, and his interest reflects the curiosity Judaism and its offshoots attracted among educated Romans. Pisidian Antioch, in the interior of Asia Minor, had a synagogue with both Jews and God-fearing Gentiles, the mixed audience Paul addresses. Luke marks the transition from "Saul" to "Paul" in this chapter, and John Mark's departure at Perga will later cause a rift between Paul and Barnabas.

How the chapter unfolds

Verses 1 to 3 are the commissioning at Antioch by the Spirit, through fasting, prayer, and laying on of hands. Verses 4 to 12 are Cyprus: preaching in synagogues, the confrontation with Elymas, and the proconsul's faith. Verse 13 records John Mark leaving. Verses 14 to 41 are the sermon at Pisidian Antioch, recounting God's acts from the exodus through the judges, Saul, and David to Jesus, John the Baptist's witness, the crucifixion by those who did not recognize him, the resurrection with quotations from Psalm 2, Isaiah 55, and Psalm 16, and the offer of forgiveness with a warning from Habakkuk. Verses 42 to 52 tell of the crowds, the opposition, the turn to the Gentiles with Isaiah 49, the spread of the word, the expulsion, and the disciples' joy.

Why this chapter matters

Acts 13 records the first missionary journey and the sermon that shows how Paul preached to people who knew the Scriptures: as the completion of Israel's story in the resurrection of Jesus. Verse 39, "through Him everyone who believes is justified from everything you could not be justified from by the law of Moses," is the seed of the doctrine Paul will develop in Romans and Galatians. The turn to the Gentiles in verses 46 and 47, grounded in Isaiah's "light for the Gentiles," is a hinge of the whole book of Acts. The chapter also models mission as something the Spirit initiates and the church confirms through worship, fasting, and prayer.

Interpretive tension to watch

Verse 48 says that "all who were appointed for eternal life believed," while verse 46 says the opponents "do not consider yourselves worthy of eternal life." The chapter places divine appointment and human refusal side by side without explaining how they relate, and Christian traditions have read that juxtaposition very differently. Luke seems content to let both stand.

Questions pour ce chapitre

The mission begins while the church is worshiping and fasting. What does that setting suggest about how the church discerns its calling?
Paul preaches the resurrection by walking through Israel's history. Why might telling the whole story matter more than stating the conclusion?
When opposed, Paul and Barnabas turn to the Gentiles and quote Isaiah. How does rejection become an opening in this chapter?

Study with context

Use this as a chapter guide, then press deeper into the text itself. The goal is to slow down observation, notice structure, and ask better questions before jumping to conclusions.

Ajouter aux notes

1 Byli pak v církvi, kteráž byla v Antiochii, proroci a učitelé, jako Barnabáš a Šimon, kterýž měl příjmí Èerný, a Lucius Cyrenenský, a Manahen, kterýž byl spolu vychován s Herodesem tetrarchou, a Saul. 2 A když oni služby Páně konali a postili se, dí jim Duch svatý: Oddělte mi Barnabáše a Saule k dílu, k kterémuž jsem jich povolal. 3 Tedy postíce se, a modlíce se, a vzkládajíce na ně ruce, propustili je. 4 A oni posláni jsouce od Ducha svatého, přišli do Seleucie, a odtud plavili se do Cypru. 5 A přišedše do Salaminy, kázali slovo Boží v školách Židovských; a měli s sebou i Jana k službě. 6 A když zchodili ten ostrov až do Páfu, nalezli tu jakéhos čarodějníka, falešného proroka Žida, jemuž jméno bylo Barjezus, 7 Kterýž byl u znamenitého vladaře Sergia Pavla, muže opatrného. Ten povolav Barnabáše a Saule, žádal od nich slyšeti slovo Boží. 8 Ale protivil se jim Elymas, totiž čarodějník ten, (nebo se tak vykládá jméno jeho,) usiluje odvrátiti vladaře od víry. 9 Tedy Saul, kterýž slove i Pavel, naplněn jsa Duchem svatým, pilně pohleděv na něj, 10 Řekl: Ó plný vší lsti a vší nešlechetnosti, synu ďáblův, a nepříteli vší spravedlnosti, což nepřestaneš převraceti cest Páně přímých? 11 A aj, nyní ruka Páně nad tebou, a budeš slepý, nevida slunce až do času. A pojednou připadla na něj mrákota a tma, a jda vůkol, hledal, kdo by ho za ruku vedl. 12 Tehdy vladař uzřev, co se stalo, uvěřil, divě se učení Páně. 13 A pustivše se od Páfu Pavel a ti, kteříž s ním byli, přišli do města Pergen v krajině Pamfylii. Jan pak odšed od nich, vrátil se do Jeruzaléma. 14 Oni pak šedše z Pergen, přišli do Antiochie Pisidické, a všedše do školy v den sobotní, posadili se. 15 A když bylo po čtení Zákona a Proroků, poslali k nim knížata školy té řkouce: Muži bratří, máte-li úmysl jaké napomenutí učiniti k lidu, mluvte. 16 Tedy Pavel povstav a rukou, aby mlčeli, pokynuv, řekl: Muži Izraelští, a kteříž se bojíte Boha, slyšte. 17 Bůh lidu tohoto Izraelského vyvolil otce naše a lidu povýšil, když byl pohostinu v zemi Egyptské, a v rameni vztaženém vyvedl je z ní. 18 A za čas čtyřidceti let snášel jejich obyčeje na poušti. 19 A zahladiv sedm národů v zemi Kanán, rozdělil losem mezi ně zemi jejich. 20 A potom, téměř za čtyři sta a padesáte let, dával jim soudce až do Samuele proroka. 21 A vtom žádali za krále, i dal jim Bůh Saule, syna Cis, muže z pokolení Beniaminova, za čtyřidceti let. 22 A když toho zavrhl, vzbudil jim Davida krále, kterémužto svědectví dávaje, řekl: Nalezl jsem Davida, syna Jesse, muže podle srdce svého, kterýž bude činiti všecku vůli mou. 23 Z jehožto semene Bůh podle zaslíbení vzbudil lidu Izraelskému Spasitele Ježíše, 24 Před jehožto příštím kázal Jan křest pokání všemu lidu Izraelskému. 25 A když Jan dokonával běh svůj, pravil: Kteréhož se mne domníváte býti, nejsem já ten, ale aj, přijdeť po mně tak důstojný, ješto já nejsem hoden rozvázati obuvi noh jeho. 26 Muži bratří, synové rodu Abrahamova, a kteříž mezi vámi jsou bojící se Boha, vám slovo spasení tohoto posláno jest. 27 Nebo ti, kteříž přebývají v Jeruzalémě, a knížata jejich, toho Ježíše neznajíce, odsoudili, a tak hlasy Prorocké, kteříž se na každou sobotu čtou, naplnili. 28 A nižádné viny hodné smrti na něm nenalezše, aby zamordován byl, Piláta prosili. 29 A když dokonali všecko, což o něm psáno bylo, složen jsa s dřeva, do hrobu jest položen. 30 Bůh pak vzkřísil jej z mrtvých. 31 Kterýžto vidín jest po mnohé dni od těch, jenž spolu s ním byli přišli z Galilee do Jeruzaléma, kteřížto jsou svědkové jeho k lidu. 32 A my vám zvěstujeme to zaslíbení, které se stalo otcům, že jest je již Bůh naplnil nám synům jejich, vzkřísiv Ježíše; 33 Jakož i v druhém Žalmu napsáno jest: Syn můj jsi ty, já dnes zplodil jsem tebe. 34 A že jej z mrtvých vzkřísil, aby se již více nenavracoval v porušení, takto o tom řekl: Dám vám svaté věci Davidovy věrné. 35 Protož i v jiném Žalmu dí: Nedáš svatému svému viděti porušení. 36 David zajisté za svého věku poslouživ vůli Boží, usnul, a přiložen jest k otcům svým, a viděl porušení, 37 Ale ten, kteréhož Bůh vzkřísil, neviděl porušení. 38 Protož známo vám buď, muži bratří, že skrze toho zvěstuje se vám odpuštění hříchů, 39 A to ode všech, od kterýchž jste nemohli skrze Zákon Mojžíšův ospravedlněni býti, skrze tohoto každý, kdož věří, bývá ospravedlněn. 40 Protož vizte, ať na vás nepřijde to, což jest v Prorocích povědíno: 41 Vizte potupníci, a podivte se, a na nic přijďte; nebo já dílo dělám za dnů vašich, dílo to, o kterémž vy neuvěříte, kdyby je vám kdo vypravoval. 42 A když vycházeli ze školy Židovské, prosili jich pohané, aby jim v druhou sobotu mluvili táž slova. 43 A když bylo rozpuštěno shromáždění, šlo mnoho Židů a nábožných lidí znovu na víru obrácených za Pavlem a Barnabášem, kteřížto promlouvajíce k nim, radili jim, aby trvali v milosti Boží. 44 V druhou pak sobotu téměř všecko město sešlo se k slyšení slova Božího. 45 A Židé vidouce zástupy, naplněni jsou závistí, a odporovali tomu, co bylo praveno od Pavla, protivíce a rouhajíce se. 46 Tedy svobodně Pavel a Barnabáš řekli: Vámť jest mělo nejprv mluveno býti slovo Boží, ale poněvadž je zamítáte, a za nehodné sebe soudíte věčného života, aj, obracíme se ku pohanům. 47 Neboť jest nám tak přikázal Pán, řka: Položil jsem tebe světlo pohanům, tak abys ty byl spasení až do končin země. 48 A slyšíce to pohané, zradovali se a velebili slovo Páně; a uvěřili všickni, což jich koli bylo předzřízeno k životu věčnému. 49 I rozhlašovalo se slovo Páně po vší krajině. 50 Tedy Židé zbouřili ženy nábožné a poctivé a přední měšťany, a vzbudili protivenství proti Pavlovi a Barnabášovi, i vyhnali je z končin svých. 51 A oni vyrazivše prach z noh svých na ně, přišli do Ikonie. 52 Učedlníci pak naplněni byli radostí a Duchem svatým.

Transformez la lecture en véritable étude

Inscrivez-vous pour sauvegarder des versets, prendre des notes et étudier avec des outils IA.

Inscription Connexion

Choisissez votre prochaine étape après ce chapitre Continuez la lecture, choisissez un plan, ou continuez l'étude avec l'AI.

Lire le chapitre suivant Acts 14 in Bible Kralická.

Plans de lecture

Choisissez un plan si vous voulez transformer ce chapitre en habitude répétable.

Demander à l’IA à propos de ce chapitre

Continuez avec l'étude AI si le texte soulève des questions ou va plus loin qu'une simple lecture.

Suivre les thèmes que ce chapitre ouvre Centres thématiques connexes pour les questions plus larges que ce chapitre peut avoir ouvertes.

Parcourir tous les sujets