Acts 5

Читайте цей розділ з наміром

Acts 5 shows the young church at its most fearful and its most fearless. Ananias and Sapphira sell a field, secretly keep part of the price, and present the rest as the whole; Peter names the lie as a lie to God, and each falls dead. Signs and wonders multiply, the sick are laid in the streets for Peter's shadow, and the Sadducees jail the apostles. An angel frees them by night and sends them back to preach. Before the Sanhedrin Peter says, "We must obey God rather than men." Gamaliel counsels patience: if this is from God you cannot stop it. The apostles are flogged, released, and go on teaching daily, rejoicing that they were counted worthy to suffer for the Name.

Відкрити коментар до розділу

Acts 5 opens with a lie and ends with a song. A couple named Ananias and Sapphira have watched Barnabas sell a field and lay the whole price at the apostles' feet, and they want the same admiration at a lower cost, so they sell a field, keep back part of the money, and present the rest as everything. Nobody made them sell it, Peter says; the lie is the thing, and it was told not to men but to God. Ananias drops dead. Three hours later his wife, given every chance to tell the truth, repeats the lie and dies too, and Luke reports, without softening it, that great fear came over the whole church. Then the chapter swings the other way. Signs and wonders, crowds carrying their sick into the streets so that even Peter's shadow might touch them, more believers every day, and the temple authorities so jealous that they lock the apostles up. An angel lets them out in the night and tells them to go back to the temple and keep preaching, which they do, so that when the council sends for its prisoners, the jail is locked, guarded, and empty, and the prisoners are teaching in the courtyard. Hauled before the Sanhedrin and told they had been ordered to stop, Peter gives the answer the church has kept ever since: we must obey God rather than men. The council would have killed them, but the great teacher Gamaliel talks them down; if this is human it will collapse on its own, and if it is from God you will only find yourselves fighting him. So they flog the apostles and let them go, and the apostles walk out rejoicing that they were considered worthy to be shamed for the Name, and go straight back to teaching.

Ключові місця

Acts 5:1-11 Acts 5:17-26 Acts 5:27-32 Acts 5:33-39 Acts 5:40-42 Acts 4:32-37

Historical and literary context

Luke's account of the Jerusalem church in the early 30s follows directly on the sharing of goods in chapter 4, where Barnabas sold a field and laid the money at the apostles' feet, which makes the deceit of Ananias and Sapphira a counterfeit of that generosity. The Sadducees, who controlled the temple and denied resurrection, had most to lose from preaching that Jesus was raised. Solomon's Colonnade was the covered walk on the east side of the temple courts. Gamaliel was the leading Pharisee teacher of his generation and, according to Acts 22, Paul's own teacher; the risings of Theudas and Judas the Galilean were recent memories of failed messianic movements. Flogging was the thirty-nine lashes of synagogue discipline.

How the chapter unfolds

Verses 1 to 11 tell the deaths of Ananias and Sapphira and the fear that followed. Verses 12 to 16 summarize the signs, the growing numbers, and the healings, including Peter's shadow. Verses 17 to 26 narrate the arrest, the angel's release, the apostles back in the temple at dawn, and the officers' confusion. Verses 27 to 32 are the interrogation and Peter's answer, with its compact gospel: the God of our fathers raised Jesus whom you killed, exalted him as Prince and Savior, and gives repentance and forgiveness. Verses 33 to 39 are Gamaliel's intervention. Verses 40 to 42 are the flogging, the rejoicing, and the daily teaching.

Why this chapter matters

"We must obey God rather than men" has been the charter of Christian conscience against unjust authority from the martyrs to the confessing church, and Gamaliel's counsel, "if it is from God, you will not be able to stop them," has been quoted by every side in every religious dispute since. The story of Ananias and Sapphira is the church's standing warning about hypocrisy in giving and about lying to the Spirit, and the apostles' joy at being "counted worthy of suffering disgrace for the Name" set the pattern for how the church would understand persecution. Peter's shadow is the first hint of the healing power that would later attach to relics.

Interpretive tension to watch

The deaths of Ananias and Sapphira trouble readers who compare them with Jesus' patience toward sinners; whether Luke presents them as divine judgment, as a shock that revealed the seriousness of the Spirit's presence, or as a story about the founding moment of a community, is debated, and the text does not say that Peter willed their deaths. Gamaliel's speech mentions Theudas before Judas the Galilean, while Josephus places Theudas a decade after this scene, a chronological problem with several proposed solutions. The chapter's enthusiasm for signs and wonders, including a healing shadow, sits uneasily with some traditions' caution about the miraculous.

Запитання до цього розділу

Ananias and Sapphira were free to keep their money; their sin was pretending. Why does the chapter treat a lie about generosity as a lie to God?
"We must obey God rather than men." How do you tell the difference between that and simply doing what you want?
Gamaliel says time will show whether a movement is from God. Is that wisdom, or a way of avoiding a decision?

Study with context

Use this as a chapter guide, then press deeper into the text itself. The goal is to slow down observation, notice structure, and ask better questions before jumping to conclusions.

Додати до нотаток

1 Muž pak jeden, jménem Ananiáš, s Zafirou, manželkou svou, prodal statek. 2 A lstivě něco těch peněz ujal s vědomím manželky své, a přinesa díl nějaký, položil k nohám apoštolským. 3 I řekl Petr: Ananiáši, proč naplnil satan srdce tvé lstí, tak abys lhal Duchu svatému a lstivě ujal částku peněz za to pole? 4 Zdaliž nebylo tvé, kdybys ho byl sobě nechal? A když bylo prodáno, v moci tvé bylo. I proč jsi tuto věc složil v srdci svém? Neselhal jsi lidem, ale Bohu. 5 Tedy uslyšav Ananiáš tato slova, padna, zdechl. I spadla bázeň veliká na všecky, kteříž to slyšeli. 6 A vstavše mládenci, vzali jej, a vynesše ven, pochovali. 7 I stalo se po chvíli, jako po třech hodinách, že i jeho žena, nevěduci, co se bylo stalo, přišla. 8 I řekl k ní Petr: Pověz mi, za toliko-li jste pole své prodali? A ona řekla: Ano, za tolik. 9 Tedy dí jí Petr: I pročež jste se smluvili, abyste pokoušeli Ducha Páně? Aj, nohy těch, kteříž pochovali muže tvého, přede dveřmi jsou, a vynesouť také i tebe. 10 I padla hned před nohy jeho, a zdechla. A všedše mládenci, nalezli ji mrtvou; i vynesše, pochovali podle muže jejího. 11 I byla bázeň veliká po vší církvi, i mezi všemi, kteříž to slyšeli. 12 Skrze ruce pak apoštolů dáli se divové a zázrakové velicí v lidu, (A bývali všickni jednomyslně v síňci Šalomounově. 13 Jiný pak žádný neodvážil se připojiti k nim, ale velebil je lid. 14 A vždy více se rozmáhalo množství věřících Pánu, mužů i také žen.) 15 Takže i na ulice vynášeli nemocné, a kladli na ložcích a na nosidlách, aby, když by šel Petr, aspoň stín jeho zastínil na některé z nich. 16 Scházelo se pak množství z okolních měst do Jeruzaléma, nesouce nemocné a trápené od duchů nečistých, a uzdravováni byli všickni. 17 Tedy povstav nejvyšší kněz a všickni, kteříž byli s ním, (jenž byli saducejské sekty,) naplněni jsou závistí. 18 I zjímali apoštoly, a vsázeli je do žaláře obecného. 19 Ale anděl Páně v noci otevřev dveře u žaláře, vyvedl je ven a řekl: 20 Jděte, a postavíce se, mluvte lidu v chrámě všecka slova života tohoto. 21 To oni uslyševše, vešli na úsvitě do chrámu a učili. Tedy přišed nejvyšší kněz a ti, kteříž s ním byli, svolali radu a všecky starší synů Izraelských, i poslali do žaláře, aby byli přivedeni. 22 A služebníci přišedše, nenalezli jich v žaláři. A navrátivše se, vypravovali, 23 Řkouce: Žalář zajisté nalezli jsme zavřený se vší pilností a strážné vně stojící u dveří, ale otevřevše dveře, žádného jsme tam nenalezli. 24 A když uslyšeli řeči tyto i nejvyšší kněz i úředník chrámu i jiní přední kněží, nerozuměli, co by se to stalo. 25 A přišed kdosi, pověděl jim, řka: Aj, muži, kteréž jste vsázeli do žaláře, v chrámě stojí a učí lid. 26 Tedy šel tam úředník s služebníky, a přivedl je bez násilé; nebo se báli lidu, aby nebyli ukamenováni. 27 A přivedše je, postavili je v radě. I otázal se jich nejvyšší kněz, 28 Řka: Zdaliž jsme vám přísně nepřikázali, abyste neučili v tom jménu? A aj, naplnili jste Jeruzalém učením svým, a chcete na nás uvésti krev člověka toho. 29 Odpověděv pak Petr a apoštolé, řekli: Více sluší poslouchati Boha než lidí. 30 Bůh otců našich vzkřísil Ježíše, kteréhož jste vy zamordovali, pověsivše na dřevě. 31 Toho jest Bůh, jakožto Knížete a Spasitele, povýšil pravicí svou, aby bylo dáno lidu Izraelskému pokání a odpuštění hříchů. 32 A my jsme svědkové toho všeho, což mluvíme, ano i Duch svatý, kteréhož dal Bůh těm, jenž jsou poslušni jeho. 33 Oni pak slyševše to, rozzlobili se, a radili se o to, kterak by je vyhladili. 34 Tedy povstav v radě jeden farizeus, jménem Gamaliel, Zákona učitel, vzácný muž u všeho lidu, rozkázal, aby na malou chvíli ven vyvedli apoštoly. 35 I řekl jim: Muži Izraelští, pilně se rozmyslte při těchto lidech, co máte činiti. 36 Nebo před těmito časy byl povstal Teudas, pravě se také býti něčím velikým, jehož se přídrželo mužů okolo čtyř set; kterýžto již zahynul, i všickni, kteříž přistoupili k němu, rozptýleni jsou a v nic obráceni. 37 Po něm pak povstal Judas Galilejský za dnů popisu, a mnoho lidu po sobě obrátil. Ale i ten zahynul, a všickni, kteřížkoli přistoupili k němu, rozptýleni jsou. 38 A protož nyní pravím vám: Dejte pokoj těmto lidem, a nechte jich. Nebo jestližeť jest z lidí rada tato anebo dílo toto, rozprchneť se; 39 Pakliť jest z Boha, nebudete moci toho zkaziti; abyste snad i Bohu odporní nalezeni nebyli. 40 I povolili jemu. A povolavše apoštolů, a zmrskavše je, přikázali, aby více nemluvili ve jménu Ježíšovu. I propustili je. 41 Oni pak šli z toho jejich shromáždění, radujíce se, že jsou hodni učiněni trpěti protivenství pro jméno Pána Ježíše. 42 Na každý pak den nepřestávali v chrámě i po domích učiti a zvěstovati Ježíše Krista.